Lukáš Urbánek: „Správně rozložit tempo a nenechat se vyhecovat hned po startu je klíčové pro úspěch“

Paralympionik a mistr Evropy v plavání na 400 m volným způsobem dnes vychovává sportovní mládež a přemýšlí o nových výzvách. Pro pohyb ve vodě má velký cit a talent, je radost ho pozorovat při závodech nebo s ním závodit v triatlonové štafetě. Své plavecké zkušenosti sdílel jako tréninkový partner s Petrem Vabrouškem, triatlonovým fenoménem. Je odborník na finance a velkým příznivcem zdravé a vyvážené stravy. Tělo vrcholového sportovce je prostě špičkově vyladěný motor, který potřebuje to nejlepší palivo.

Lukáši, byl jsi paralympionik. V jaké disciplíně jsi nás reprezentoval?

Mým celoživotním sportem se stalo plavání, které mě nejméně limituje z důvodu mého zdravotního stavu. Disciplína 400 m volný způsob nejvíce odpovídala mým možnostem. Byla to nejdelší trať, která se standardně na našich mezinárodních závodech handicapovaných sportovců plavala. Na této trati jsem dosahoval i nejlepších umístění. Stal jsem se mistrem Evropy a byl jsem druhý na mistroství světa. Na paralympijskou medaili jsem ovšem nikdy nedosáhl. Nejblíže jsem byl medaili v Sydney v roce 2000, kdy jsem skončil na 400 volným způsobem čtvrtý se ztrátou 0,01 s. Pokud byla příležitost si zaplavat něco delšího, vždy jsem toho využil. Plaval jsem úspěšně i vytrvalostní závody na 800, 1500 a 5000 m.

Jaká kritéria musí paralympionik splnit?

Zaprvé musí být klasifikován jako zdravotně handicapovaný sportovec a současně musí být zařaditelný do některé ze skupin. U nás v plavání bylo celkem 10 skupin, od nejtěžšího hendikepu v první skupině až po ten nejlehčí hendikep v desáté skupině. Já jsem plaval v 10. skupině. Cílem pochopitelně je, aby spolu závodili sportovci s podobným zdravotním omezením.

Druhým kritériem byla dobrá výkonnost. Zde není rozdílu oproti klasickému sportu. I v našich podmínkách omezeného rozpočtu to znamenalo, že na mezinárodní závody mohli jet pouze ti nejlepší sportovci s ambicí umístění do 6. místa. Nejdříve jsem plaval na tuzemských závodech, dopadlo to podle výsledků dobře, mohl jsem jet na mistroství Evropy a posléze na mistroství světa. Se závodním plaváním jsem začal v roce 1994 a na svoji první paralympiádu jsem jel v roce 2000.

Teď otázka trochu na tělo. Lukáši, v čem spočívá tvůj zdravotní hendikep? Na první pohled není nic poznat.

Máte pravdu, není to se mnou tak zlé ☺ Mám vrozenou vadu na obou nohách v oblasti chodidel. V podstatě to znamenalo, že po narození jsem měl obě chodidla stočená. Do tří let věku jsem absolvoval konzervativní léčbu v podobě sádrování a následně operace. Bohužel okolo deseti let se mi pravá noha zhoršila a následovaly další tři operace. Po náročných operacích jsem rehabilitoval v Lázních Teplice, kde jsem přičichnul ke sportování. Mé hlavní zdravotní omezení souvisí s velikostí chodidla a rozsahem pohybu v oblasti kotníku. S tím potom souvisí celá dynamika chůze, síly a odrazu. Takže v běžném životě jsem téměř bez omezení, ale v oblasti vrcholového sportu je již takový hendikep hodně znát. V současné chvíli se cítím téměř zdráv. Nejhorší období bylo asi před 10 lety, kdy souhrou několika faktorů se můj stav velmi zhoršil a chůze se pro mě stala velice bolestivou. Takže jsem absolvoval další 3 operace. Doufám že poslední ☺

Jaké to je dělat tréninkového partnera takovému borci, jako je Petr Vabroušek?

Je to obrovská inspirace a čest. S Petrem se znám v podstatě celou jeho triatlonovou kariéru. V určitých obdobích jsme spolu ve Zlíně plavali ve stejné tréninkové skupině. Měl jsem a mám radost, když můžu někomu takto pomoci. Plavání je specifický sport svým prostředím. Pro pohyb ve vodě musí mít člověk cit a říká se, že pokud ho člověk nezíská v dětství, tak se to již špatně dohání. Já jsem měl to štěstí, že jsem začal s plaváním dřív než Petr. I po skončení mé závodní kariéry jsme s Petrem zůstali v kontaktu a nevynecháme jedinou příležitost si společně zaplavat. Myslím si, že jsme si na sebe již zvykli a oba jsme rádi, že na tréninku nemusíme plavat sami a můžeme jeden druhého podpořit. Celoživotní odměnou mi potom bylo, když mi Petr daroval jeho poslední knížku s osobním věnováním, kde mi poděkoval za první čtvrtstoletí společného plavání a že se těší na to další ☺

Vedle skvělého plavce jsi také odborník na finance a investice. Jak vnímáš současnou roli peněz ve sportu?

Co si budeme povídat, peníze jsou ve sportu důležité. Čím více a na vyšší úrovni člověk sportuje, tím více to leze do peněz. Sám jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem začal se závodním plaváním. Nejdříve mi stačily obyčejné brýle, plavky, ručník. Když jsem ale plaval více a více, tak najednou člověk začne řešit pitný režim, stravování, regeneraci, plavky ze speciálních materiálů, pronájem plavecké dráhy atp. V roce 2000 se začalo plavat v kombinézách, to byl ještě úplně jiný level. Jednak bylo takové plavky obtížné vůbec sehnat a cenově byly někde kolem 20.000,- Kč. Takže peníze jsou zcela jistě důležité. Otázkou ovšem je, jestli je nezbytně nutné šponovat v profesionálním sportu odměny za vítězství a platy sportovců do takových výšin. Myslím si, že není nezbytně nutné ke sportovní kariéře přistupovat tak, že je to krátké období a potřebuji se zabezpečit na celý život. V životě to takto nefunguje. V všech jiných oborech lidského konání se také nestává, že by se člověk během 10 let zabezpečil na celý život. Takže nevím, proč by tomu tak mělo být ve sportu. Daleko důležitější je z mého pohledu podpora a zajištění dostupnosti sportu pro děti a mládež. Myslím si, že stále platí ve zdravém těle zdravý duch. Osobně vnímám sport jako životní filozofii, životní styl. Sport naučí člověka prohrávat, naučí ho k určité disciplíně, vytrvalosti, k hodnotám fair play, a to je celospolečensky velmi důležité ☺

Vést své klienty a učit je aktivně pracovat se svými penězi asi není jednoduchá profese. Co je z Tvého pohledu ve vztahu ke klientům nejdůležitější?

Naprosto klíčová je důvěra. Důvěra mezi klientem a poradcem. Ta ovšem nevznikne hned, je potřeba ji vybudovat. Po dvaceti letech mé praxe v oboru je to již trochu jednodušší, lidé se na mě obrací na základě doporučení a dobré reference. Rozhodně je důležitý oboustranný respekt a umění dělat kompromisy. Nejdůležitější je asi vědomí, že neexistuje jedno jediné a nejlepší řešení. Ve výsledku je potřeba kombinovat více možností a každý nástroj používat správným způsobem. Nejčastěji se setkávám právě s tím, že klienti mají poměrně bohaté portfolio, ale mnohdy nevyužívají finanční nástroje ve svůj prospěch tak, jak by mohli. Jádro mé práce s klientem spočívá v nastavení strategie vedoucí ke splnění požadovaných cílů při minimalizaci rizika a s co největší efektivitou. Pak je již jedno, jestli řešíme financování bydlení, investice na kapitálových trzích nebo eliminaci rizik spojených s příjmem, majetkem a odpovědností.

Takže je to podobné jako mezi trenérem a sportovcem, vzájemná důvěra je klíčová. Trénuješ?

Ano, je to tak. Určitá důvěra je potřeba. Osobně se považuji za člověka s kladným vztahem k pohybu a ke sportu. Sport je pro mě životní styl, kromě plavání se věnuji hlavně cyklistice a v zimě lyžování. V posledních 4 letech se s mým synem Matějem věnuji také hokejbalu, kde působím jako druhý trenér v kategorii mini-přípravek a přípravek. Děti vedeme k vzájemnému respektu, slušnému chování, ke zdravému stravování a k fair play. Snažíme se, aby děti pohyb hlavně bavil a měly z něho radost. V této věkové kategorii to mnohdy není o důvěře mezi sportovci a trenéry, jako spíš o důvěře mezi rodiči a trenéry. Občas je složité si obhájit před rodiči, že na turnaji si zahrají všichni hráči včetně těch, kteří se teprve učí s hokejkou a začali s hokejbalem teprve nedávno. Trochu bojujeme se stravovacími návyky některých dětí. Prostě není ideální si v přestávce mezi zápasy dát párek v rohlíku.

Jak vnímáš vztah dnešní mládeže ke sportu?

Doba je dnes opravdu jiná než za mého mládí. Je faktem, že se dnes děti méně hýbou. Nemyslím si však, že by to bylo jenom z důvodu vysedávání děti s telefonech nebo u počítače. Jsem názoru, že umět dobře ovládat telefon a počítač je nutností pro budoucí uplatnění. To, že děti nesportují, není jejich chyba, ale chyba jejich rodičů. Pokud byli rodiče zvyklí aktivně trávit svůj volný čas před založením rodiny, tak se nic nezmění na jejich přístupu ke sportu ani po narození dětí. Zkrátka sportují dále a své děti berou s sebou. Pohyb je pro nás přirozený a je potřeba ho rozvíjet od dětství. U starších dětí vnímám sport jako nástroj prevence před špatným životním stylem. Nedovedu si představit, že by sportovec, kterého sport opravdu baví, chce překonávat sám sebe a soupeřit s ostatními, kouřil, nadměrně pil alkohol nebo užíval drogy.

Vím, že dbáš na zdravou a vyváženou stravu. Máš nějaký recept jak význam zdravé stravy pro sportovní výkon vysvětlit svým dětským svěřencům?

No, už to není to, co bývalo. V současné době si hlavně hlídám váhu, aby mne unesly mé hendikepované nohy. V průběhu mého vrcholového plávání jsem byl v oblasti zdravého stravování hodně nekompromisní, velký podíl na tom měl i Petr Vabroušek. Poměrně rychle jsem si uvědomil, že pokud chci v oblasti sportu něčeho dosáhnout, tak se musím také správně stravovat. Představ si, že se budeš 6 měsíců třífázově připravovat na životní závod a hodinu před závodem zbaštíš smažený řízek s bramborovým salátem. Tvůj výkon bude rázem o 20-30 % nižší, na vrcholové sportovní úrovni rozhodují o výsledku rozdíly ve výkonosti v desetinách, setinách procenta. Je potřeba si uvědomit, že tělo vrcholového sportovce je naprosto špičkově vyladěný motor, který potřebuje pro výkon to nejlepší palivo. A nejen před závodem nebo v průběhu závodu. Kvalita stravování potom ovlivňuje obrovským způsobem také fázi odpočinku a regeneraci. V naší tréninkové skupině spolupracujeme v této oblasti nejvíce s rodiči. Oni jsou ti, kteří připravují dětem jídlo, svačiny do školy a jídlo na turnaje. Ti rozumnější si nechají poradit.

Kdybys měl nezávazně prozradit svůj další sportovní cíl, svůj sportovní sen a osobní výzvu. Co by to bylo?

Nejbližší sportovní cíl je plavecká šestihodinovka. Pořád chodím plavat a udržuji se v kondici. Občas se účastním triatlonových štafet. S přípravou jsem již začal a s plaváním, na které jsem byl doposud zvyklý se to nedá srovnat. Své limity jsem již výrazně posunul, ale 22 km v kuse jsem ještě nezaplaval ☺ Pak uvidíme, jaké budu mít časové možnosti pro trénink. Pokud by byl prostor na kvalitní přípravu, dovedu si představit, že bych přijal výzvu v podobě přeplavání kanálu La Manche. Zde je to opět o úroveň výše. Největší potíž vidím ve studené vodě a vzdálenost 38 km budí velký respekt.

Lukáši, velmi si vážíme, že jsi se stal ambasadorem Los Křupos. Přejeme Ti, ať zdraví drží a sport Ti nadále dělá radost, ať se Ti daří tuto nefalšovanou radost předávat svým svěřencům a konečně infikovat sportem i rodiče. Ať se daří i pracovně ve Tvé poradenské kanceláři VIP Consulting Office Zlín (www.vipco.cz)